Big Ben Jiřího Hoška: Vypusťme v Premier League páru, než bude pozdě!

Je 17. října 2020, Goodison Park, Liverpool. Reprezentační anglická jednička a gólman Evertonu Jordan Pickford zajíždí nesmyslným skluzem do stopera Liverpoolu Virgila van Dijka a posílá ho na řadu měsíců na listinu zraněných. Elitní sudí Michael Oliver Pickforda nevylučuje a David Coote u VARu ani nesignalizuje, aby se Oliver šel na zákrok z kategorie brutálních podívat na monitor. Fanoušci LFC běsní, Pickford, Oliver i Coote dostávají výhrůžky, gólmanovi hrozí někteří jedinci dokonce smrtí. 

Pickford dostává policejní ochranu a vlastní klub mu začíná platit bodyguardy. Jako dohra jednoho faulu je to dost šílené. Skoro všichni fanoušci mají Olivera s Cootem i s odstupem mnoha měsíců ocejchované jako sudí, kteří Pickforda nepotrestali, což mi taky nepřijde úplně v pořádku.  

Situací, kdy dění kolem nejsledovanější a nejbohatší fotbalové ligy světa přesáhne dalece hranice sportu a vytvoří toxickou atmosféru plnou napětí a zášti, je, bohužel, stále víc. Pod brutálním tlakem nejsou jen fotbalisté a rozhodčí, ale všechna ozubená kolečka ostře sledovaného soukolí, včetně majitelů klubů či novinářů. Doba plná rychlých a povrchních soudů na sociálních sítích, jejichž anonymní nebo neanonymní aktéři lační po krvi a žádají hříšníkovo naprosté zničení, vytváří kolem dění v Premier League vysloveně Papinův hrnec. 

Kam až tenhle hon v době, kdy se PL paradoxně chlubí kampaní na ochranu duševního zdraví, nakonec zajde a začne se řešit? Až si štvanec sáhne na život nebo ho někdo zavraždí? Bavíme se ještě stále o sportu? Neměli bychom coby fyzikální jednotku tlaku používat místo Pascalu jednu Premier League? 

Vezměte si třeba nedávno aféru kolem Zoumovy kočky. Ano, i mě video uniklé z Francouzovy kuchyně, na kterém obránce West Hamu kopne a plácne kočku, naštvalo nebo pobouřilo. V životě by mě ale nenapadlo podepsat petici žádající Zoumovo trestní stíhání, ani bych nepsal supliky vedení klubu, aby s francouzským bekem rozvázalo smlouvu. A to za situace, když všichni vidíme, jak Zouma vláčen bahnem, přichází o sponzory, dostává pokuty a stává se na dobu bezmála dvou týdnů ústředním děním v Premier League. 

A ano, hon na Kurta Zoumu mi přijde naprosto neadekvátní i ve světle toho, jaký prostor se věnoval průšvihu Masona Greenwooda, který je podezřelý ze spáchání závažného trestního činu. Jen má to štěstí, že mediální reportování a spekulace kolem jeho počínání jsou na Britských ostrovech svázána striktními pravidly, což pro kopání do domácích mazlíčků úplně neplatí. 

Zmínil jsem propracovanou kampaň na ochranu duševního zdraví, která v podání Premier League vypadá tak, že na různých platformách vyprávějí legendy typu Shearera, Schmeichela seniora, Hoddlea, Owena nebo Fowlera o svých bolístkách, o tom, jak zacházeli s tlakem v podobě zranění, vlastních chyb na hřišti nebo vypadnutí ze sestavy.Silné, inspirativní příběhy, všechno fajn. Ale deklarace „Mentally Healthy Football,” Duševně zdravý fotbal, zveřejněná v červenci 2020, která dělá z psychického zdraví prioritu na úrovni ochrany zdraví fyzického, zůstala jen v deklarační rovině. 

„It`s OK not be OK.” Je v pořádku nebýt v pořádku, hlásá jeden ze sloganů kampaně, díky níž se hráčům Premier League nyní povinně dostává vzdělání nebo říkejme spíš poučení ohledně duševního zdraví. Jenže celkový narativ supernáročné ligy s tlakem médií, fanoušků, sponzorů na všechny jedince mi přijde spíš vtělený do nelichotivého motta „Pokud jste OK, za chvíli už OK být nemusíte…” I v tomto kontextu mi přijde správné, že vedení West Hamu a kouč David Moyes odmítli Kurta Zoumu předhodit krvežíznivému davu, „hodit pod autobus“, a „Kick Cat“ fotbalistu sice citelně potrestali, ale nechali ho hrát zápasy, tedy vykonávat jeho profesi.     

  Ukázat, že nejste OK, je podle kampaně správným projevem statečnosti, ale všichni víme, že tím dotyčný v soutěživé smečce může snadno ztratit svou pozici, na kterou je početný houf čekatelů. „Dokázali jsme dodat větší pozornost psychickému zdraví a pocitu duševní pohody, jenže z perspektivy špičkového výkonu, optimalizace hráčovy schopnosti dobře zahrát, a nikoli z pohledu holistické duševní pohody,” řekl před časem stanici Deutsche Welle generální tajemník mezinárodní asociace fotbalových hráčů FIFPRO Jonas Baer-Hoffmann. Je zjevné, že prostředí, kde existuje tlak na to podat špičkový výkon, není moc slučitelný s duševním zdravím. 

Podle sportovního psychologa Thorstena Lebera je to vysloveně protimluv. Podle něj tak dnes bývá otázkou jednotlivce, zda se hráči s psychickými problémy dostane patřičného pochopení a podpory. U většiny fotbalistů se nikdy nedozvíme, že je něco podobného tíží. V Premier League je jedním z mála, který šel s pravdou ven, Danny Rose. A co se stalo? Během relativně krátké doby se Rose dostal z pozice prvního levého obránce anglické reprezentace do nemilosti v Tottenhamu a po přestupu do Watfordu mu dal klub rychle najevo, že s ním nepočítá. „V okamžiku, kdy si s sebou začnete nést osobní krizi, stáváte se zranitelným pro fanoušky nebo pro tisk. Bohužel nikdy nevíte, jak na něco takového bude veřejnost reagovat,” podotýká pro DW psycholog Leber.         

Takže tu máme soutěž s šílenými psychickými nároky na všechny aktéry, kde se oficiálně nemáte bát ukázat problémy a slabost, ale kde víte, že vás něco takového poškodí, ne-li odstřelí ve vaší kariéře. A bavíme se tu o fotbalistech, kteří vesměs nic jiného, než kopat do míče, neumějí. Pandemie koronaviru navíc potíže s duševním zdravím ještě prohloubila. Kluby potřebují sportovní úspěch, které zajistí finanční stabilitu. Diváci v ochozech a u televizních obrazovek chtějí špičkové výkony, extrémní situace, dramata, tryskající emoce. Vždyť vás štědře platíme a kluby štědře platí hráčům. Tak se, sakra, snažte a nefňukejte.