Deník Sport píše o tom, že Berbr svou verzi celého příběhu se svými obhájci pečlivě připravoval a že byla připravena šikovně. „Bývalý místopředseda se ve věci obvinění zápasů mocně opřel o svou tehdejší funkci, trval na tom, že na všechno měl právo a že věty v odposleších znamenají něco jiného, než jak na první pohled mohou znít,“ píše ve své poznámce zástupce šéfredaktora Sportu Ondřej Škvor. A dodává, že jak je u bývalého druhého místopředsedy FAČR zvykem, jeho projev byl sebevědomý, bez jakýchkoli známek nervozity, zakolísání v hlase, Berbr přesně artikuloval, hovořil hlasitě. Člověk bez vědomí obří vážnosti případu by prý z řeči těla neřekl, že mu hrozí odnětí svobody ve výši sedmi let ve věznici se zvýšenou ostrahou.
Jako špatný vtipJiné Křetínského listy však Berbrův castrovsky dlouhý projev (ostatně mu někteří jeho spolupracovníci přezdívali Fidel) hodnotí poněkud jinak než deník Sport. Blesk píše, že Roman Berbr u soudu ze sebe čtyři hodiny dělal andílka a že vůdce obávané fotbalové „vlčí smečky“, jemuž říkali Náčelníku, působil jako beránek nebo dokonce andílek, který bděl nad čistotou českého fotbalu. Deník Aha! zase Berbrovu obhajobu nazval nestydatou. „To, co v ní říkal, znělo mnohým jako špatný vtip,“ píše Aha!.
Osobně jsem zažil jinou Berbrovu výpověď u soudu, to když podával žalobu proti odbojným fotbalovým rozhodčím, kteří si dovolili konstatovat, že profesionální komisi sudích řídil v podstatě on. Berbr rovněž zcela sebevědomě tvrdil, že to není pravda a že je ochoten věc v případě potřeby hnát až k Evropskému soudu v Haagu. Když policejní odposlechy v souvislosti s jeho současnou kauzou odhalily pravdu, potichu všechny své žaloby na rozhodčí i internacionála Ladislava Vízka poraženecky stáhl.
Nevím, jestli mu to radí jeho současní advokáti, nebo jde o jeho přirozený projev, ale na rozdíl od kolegy Škvora si nemyslím, že Berbrovo úterní plzeňské vystoupení bylo až tak šikovné. Pozurážet státního žalobce, policejní vyšetřovatele, tvrdit, že obžaloba prokazuje nulovou znalost fotbalového prostředí a obviňovat státní zastupitele či policisty z cíleného úniku informací do médií, nepovažuji za nejšťastnější způsob obhajoby. Navíc, když se dva z hlavní čtyřky obviněných, rozhodčí Tomáš Grímm a bývalý ligový hráč Michal Káník, začínají ke svým činům přiznávat a spolupracovat s policií a soudem. Vypadalo to, jako by nevěděl, že jsou to dvě zcela odlišné záležitosti.
Závislost na návykových látkách?A Jankto? „Zda je původcem Janktových problémů závislost na návykových látkách, k čemuž by průběh úterního incidentu s policií mohl svádět, není úplně jasné,“ píše deník Sport.
Jakub Jankto pak ve svém vyjádření na Instagramu uvádí: „Mrzí mě, že mi moje zdraví a mentální rozpoložení neumožňují pokračovat v honbě za titulem a pohárem. V posledních letech a hlavně poslední rok se kolem mě nashromáždilo tolik věcí, že je lepší zbrzdit a myslet i na svoje zdraví.“ Lze mezi řádky číst přiznání, že Jankto užívá nějaké podpůrné prostředky či medikamenty, které ve vrcholovém sportu brát nelze?
V souvislosti s touto událostí je třeba konstatovat, že chyba je i v tom, že k antidopingovým kontrolám během zápasů první fotbalové ligy podle našich informací dochází jen velmi sporadicky.
Už před časem mě na tento problém upozorňoval třeba předseda spolku Čistý fotbal Lukáš Říha: „Reprezentanti nebo hráči, kteří hrají v mezinárodních klubových soutěžích si nejspíš dávají pozor, ale ti ostatní... Pohybuji se ve fotbalovém prostředí, mám v něm různé přátele a vím své. Kdyby se v českém profesionálním fotbalu konaly pravidelné antidopingové kontroly, asi bychom se divili, kolik profesionálních hráčů na různých party či večírcích rekreačně užívá drogy.“
Pokud k tomu skutečně dochází, je absence častějších antidopingových kontrol v českém fotbale šetření na nepravém místě a mělo by co nejdříve dojít k nápravě. V zájmu zdraví samotných hráčů i regulérnosti soutěže.
Rozhodčí v Česku? Ať si kluby zametou před vlastním prahem a až potom někoho kritizují, nabádá trenér Pulpit