Antonín Rosa mladší: "Nechtěl jsem zůstat v hlavách fanoušků jako ten, kdo lhal.“ Čtěte v Hattricku

Byl jste doma vedený ke sportu už odmalička?

Ano – a mělo to svou logiku, protože můj tatínek byl také prvoligovým fotbalistou a dědeček, Otto Trefný, byl zase přes dvacet  lékařem hokejové reprezentace. Otázkou tedy pouze bylo, zda budu běhat po trávě, nebo bruslit na ledě. Když jsem to pak jako teenager dotáhl až do mládežnické fotbalové reprezentace, měli oba velkou radost.

Fotbalovou kariéru jste začal v FK Litoměřice, odkud jste zamířil do Teplic. Tam vás čekaly další úspěchy.

Přišel jsem z Litoměřic, kde jsem vynikal, do týmu, kde jsem byl najednou jeden z mnoha. Bylo vidět, že někteří kluci jsou v mnoha ohledech dál než já. Ale s kvalitnějšími hráči a tréninky rostete i vy. Pyšný jsem na to, že jsem jako kapitán dovedl nejstarší dorost k postupu do nejvyšší soutěže. Jako lídr jsem se v tu dobu cítil naprosto přirozeně. V lednu 2005 jsem se pak propracoval do prvního týmu. A začalo těžké období. Nikdo vám nedá nic zadarmo. Starší kluci hrají i o to, aby uživili své rodiny. Zkrátka konkurenční prostředí, jaké jsem do té doby nezažil. Celkově to bylo hodně složité. Zpětně si uvědomuji, že úspěšný přechod do dospělého fotbalu je také o štěstí, o shodě různých okolností, které se musí sejít. Není to samozřejmě vždy, ale ve většině případů ano. Nakonec se mi to podařilo a v sezoně 2008/2009 jsme pak získali s Teplicemi Český pohár. To byl velký úspěch tohoto klubu. Já jsem pyšný, že jsem toho mohl být součástí.

Kam jste pak odešel po skončení smlouvy?

Konec, který v Teplicích nastal, mě mrzí dodnes. Nemá smysl se v tom ale babrat. Tehdejší ředitel, pan Hrdlička, už není mezi námi, tak by to ani nebylo fér. Slyšet by byl pouze můj pohled a on by se k tomu nemohl vyjádřit.

V červenci 2013 jsem tedy jako volný hráč přestoupil do Mladé Boleslavi, kde to ale nezačalo vůbec dobře. Při posledním přípravném zápase –  před prvním ligovým zápasem v sezoně – jsem si utrhl Achillovu šlachu. Závažné zranění. Nikdo moc neuměl říct, jak dlouho budu mimo hru a jestli se vůbec vrátím. Za půl roku jsem byl ale fit. Sice to nebylo stoprocentní, ale byl jsem zpět. Nakonec jsem si zahrál i předkola Evropské ligy. V odvetě 2. předkola – proti bosenskému týmu NK Široki Brijeg – jsem vstřelil jeden gól ze čtyř. Následně jsme narazili na Olympique Lyon. V domácím utkání se mi sice opět podařilo vstřelit gól, ale ten pouze mírnil vysokou porážku 1:4.

S krátkou zastávkou v MFK Ružomberok jste pak přestoupil do FC Vysočina Jihlava, ve kterém vás čekalo velké sportovní ocenění.

V listopadu roku 2016 v domácí ligové předehrávce proti Fastavu Zlín jsem se za nerozhodného stavu 1:1 přiznal k teči po střele Josefa Hnaníčka, která skončila v naší síti. V médiích jsem byl za hrdinu, v kabině u některých kluků za někoho, kdo podrazil svůj tým. V tu dobu jsem si to docela bral. Dnes se s velkým nadhledem usmívám. Zpětně jsem šťastný, že to tak dopadlo.

A jak to přesně bylo? Rozhodčí se domnívali, že šlo o teč hostujícího hráče stojícího v ofsajdu. Mohl jste to jen potvrdit, ale vy jste se přiznal.

No, přiznal... Upřímně, neutíkal jsem za rozhodčím a nehlásil mu pravdu na první dobrou. To opravdu ne. Situace se však řešila dlouhé minuty. Já se celému konfliktu snažil vyhnout. V koutku duše jsem si přál, aby náš brankář už konečně rozehrál odpískaný ofsajd. Stalo se ovšem to, že za mnou přiběhl rozhodčí a říká: „Tondo, prý jsi to tečoval ty, je to pravda? Nikdo z rozhodčích jsme to neviděli.“ Co na tohle můžete odpovědět? Že ne? To si neumím představit. Potvrdil jsem tedy, že jsem byl původcem teče – a tudíž šlo o regulérní gól. Tato branka se pro hosty nakonec ukázala vítězná. 

Tak za to vás, myslím, v týmu asi moc nepochválili.

Tak... Na některých klucích jsem viděl, co si o tom myslí. Ale byli to hlavně ti, u kterých mě to vůbec nemrzelo. Tehdy jsme nebyli celkově moc dobrá parta. Tvořili se partičky, pomlouvalo se. Nicméně já byl v týmu jeden z nejzkušenějších, takže si mi nikdo nedovolil cokoliv říct napřímo. To byla možná škoda. Vzduch se mohl vyčistit mnohem dříve. 

Ale doma vás táta s dědou za to ocenili.

Víte, že už si to zpětně úplně nepamatuji? Dost jsem se tehdy uzavřel do sebe. S nikým jsem to nechtěl ani moc řešit. Nakonec jsem odmítal i rozhovory v médiích. Celé to škodilo dalšímu fungování týmu. Celkově to bylo náročné období. Mluvilo se o tom, že nám ty body budou chybět na konci ligy a třeba kvůli nim sestoupíme do druhé ligy. Nepřijde vám to směšné? V soutěži, která má třicet kol se alibisticky mluví o tom, že třeba kvůli mému rozhodnutí spadneme? Nakonec jsem byl rád, že se nám liga podařila zachránit a nikdo už neměl potřebu se k tomu vracet.

Nezalhal jste, takové sportovní chování má být oceněno.

Nechtěl jsem zůstat v hlavách fanoušků jako ten, kdo lhal.  V roce 2106 jsem byl vyznamenán cenou „FAIR PLAY“ Českého olympijského výboru. I na galavečeru po skončení ligy mě ocenili. Já to ale stále neberu jako fair play, ale jako normální věc, kterou by měl udělat každý hráč. 

Každý hráč ne.

Samozřejmě není možné, aby se každý přiznával ke všemu. Ale v situaci, ve které jsem byl já, jsem lhát nemohl. Vždyť by se po zápase všichni podívali na záznam a viděli by, že jsem míč tečoval já a že jsem tedy lhal. Takhle jsem se opravdu do paměti lidem vrýt nechtěl. Můžete pokazit spoustu věcí, ale své jméno máte pouze jednou. A já s ním opravdu hazardovat nehodlám.

A co si tedy myslíte o „božské ruce“ slavného argentinského útočníka Diega Maradony při čtvrtfinálovém zápase fotbalového mistrovství světa v Mexiku v roce 1986 mezi Argentinou a Anglií? Ten se svou lží dokonce chlubil.

Co na to říct? Já jsem si myslel, že to, co jsem udělal, byla naprosto přirozená a normální reakce, kterou by měl udělat každý. Velmi brzy jsem byl ale od spousty lidí vyveden z omylu. Tvrdili mi, že to tak opravdu není. Že by dokonce většina hráčů tu teč nepřiznala. I proto chápu tehdejší rozhodnutí Diega Maradony. Navíc šlo o obrovsky důležitý zápas. Velký tlak, emoce. Opravdu si ani netroufám ho jakkoliv kritizovat. Je na každém, aby se rozhodl, jak bude ve fotbalovém –  ale i veřejném – prostoru vnímán.